To si tak ve třech letech usmyslíte, že chcete na led. Na zimáku, který nemá stěny, jen střechu, kde v zimě mrzne, jako když praští. Nebo se v deseti rozhodnete, že budete hrát hokej za velkou louží. Nebo, že chcete vyhrát s týmem titul, a tak se trénuje navíc. Kalty tohle všechno chtěla. Splnil se jí sen a hraje špičkový hokej v Americe a studuje na prestižní vysoké škole. Také chce vyhrát univerzitní ligu, trénovat na univerzitě nebo učit na škole střední. Nejde ji nevěřit, že toho dosáhne.
Kalty, jaké byly tvé první krůčky na vlašimském zimním stadionu? Pamatuješ ještě starý zimák?
Mé první krůčky na ledě začaly právě na starém zimáku. K hokeji mě přivedl brácha, který hrál za Vlašim a rodiče mne na střídačce neudrželi a já vlítla na led. Byly mi tři roky, když jsem obula svoje první brusle.
Jak vzpomínáš na vlašimské prostředí, kdo tě trénoval?
Starý zimák byl moje nejoblíbenější místo se skvělou atmosférou. Staré šatny, hospoda a poloodkrytý led měli své nezaměnitelné kouzlo, v tu dobu to byl můj svět. Tehdy mě trénoval pan Holý, pan Hlaváček, pan Řepík a pan Rozsíval. Všechny z nich si stále pamatuji a některé z nich občas vídám ještě dnes. Pan Rozsíval se mi i v pozdějších letech věnoval individuálně.
Kam vedly tvé kroky poté?
Od páté třídy jsem hrála za BK Mladá Boleslav, kde jsem vydržela až do dorostu. Pak jsem přestoupila do Dukly Jihlava.
Jaké bylo přepínat mezi mužským a dívčím hokejem? Přece jenom je to trošku jiný hokej, hlavně hra do těla se posuzuje jinak.
Přepínání mezi ženským a klučičím hokejem mi nedělalo problém, jen jsem měla víc trestných minut za ženy, kvůli nedovolené hře tělem.
V sezóně 17/18 jsi odletěla za velkou louži. Jak se tvůj „přestup“ zrodil?
Hrát hokej v Americe byl můj sen už od deseti let. Díky mistrovství světa ve Zlíně a Přerově si mě všimli trenéři z Ameriky, od kterých jsem dostala nabídky na střední a vysoké školy. Poté jsem navštívila veletrh středních privátních amerických škol, kde jsem měla možnost mluvit se zástupci jednotlivých škol.
Od té doby jsem byla rozhodnutá, že chci jít na Vermont Academy. Chtěla jsem odejít už ve čtrnácti letech, ale rodiče mi to nedovolili, abych si vyzkoušela rok na intru v Jihlavě bez rodičů. Byla to pro mě taková zkouška, blíž k domovu, abych viděla, jestli zvládnu samostatný život za oceánem.
Zkoušku si tedy zvládla a nakonec odletěla.
Když jsem přiletěla do USA, nejdřív jsem hrála s tamním klubem na různých turnajích, než začal školní rok. Po příjezdu na Vermont Academy se mě tam ujali a já jsem se bez problému zabydlela. Vermont Academy se pro mě stalo místo, kam se pořád ráda vracím, kde jsem měla a pořád mám své nejbližší kamarády.
Bydlela jsi u rodiny nebo na koleji?
Bydlela jsem na koleji, ale přes kratší prázdniny a svátky jsem byla u rodiny. Máma je učitelka angličtiny, táta pracoval v kanceláři školy a dcera byla moje spolužačka a spoluhráčka. Taky jsem občas jela i do Connecticutu, kde jsem trávila čas s další rodinou, se kterou se setkáváme často i nyní.
Jaký byl tvůj původní cíl. Hrát hokej, poznat zemi, chodit na univerzitu?
Můj původní cíl byl získat kvalitní vzdělání a hrát kvalitní hokej. Jsem spokojená, protože jsem dokončila střední školu, dostala jsem se na jednu z nejprestižnějších amerických vysokých škol s výbornou kvalitou hokeje a na této cestě jsem nabrala mnoho zkušeností.
Jak to bylo se stipendiem / školným?
Na střední škole jsem si musela platit zdravotní pojištění a mými výsledky ve škole i na hokeji jsem dosáhla na vysoké stipendium, které pokrylo téměř celé školné. Na univerzitě si neplatím vůbec nic, všechno je pokryté. Dostávám celou hokejovou výstroj na led i na sucho od firmy Bauer zdarma. Díky mým výsledkům také dostávám peníze na vlastní útratu.
Jak vlastně vypadá den studentky a hokejistky na univerzitě?
Ráno škola, po škole trénink, pak úkoly a odpočinek a pak jdu spát. Tréninky máme čtyřikrát týdně, k tomu dvakrát až třikrát týdně máme posilovnu a dvakrát týdně zápas.
Nosíš trošku nezvyklé číslo 98. Jakou má historii?
Na mistrovstvích světa v hokejbale a in-line hokeji jsem vždycky měla 98, protože se mi to číslo vždycky líbilo a navíc je originální. Na hokeji jsem hrávala s číslem 8, ale předem jsem věděla, že na Colgate už s osmičkou někdo hraje. Takže 98 byla automaticky jasná volba. Navíc si myslím, že se dvouciferné číslo k mému dlouhému příjmení hodí lépe. Spoluhráčky a kamarádi mi říkají, že se ke mně 98 hodí a nedokážou si mě představit s jiným číslem.
Loni přišel tvůj první rok na univerzitě, kde jsi posbírala skoro bod na zápas. Letos už to byla bodová exploze a tvých 53 bodů bylo nejvíce v celé konferenci. Kde nastal zásadní posun?
Největší rozdíl byl v tom, že kvůli Covidu jsme měli pomalejší rozjezd a málo zápasů s omezeným množstvím soupeřů. Letos už byla sezona normální, s pětačtyřiceti zápasy a dařilo se mi. Byla jsem po tom roce omezení připravena ukázat co ve mně opravdu je a chtěla jsem dát do každého zápasu maximum. Teď se musím soustředit na další sezónu, a přeji si, aby byla stejně tak dobrá.
Vyhrály jste další titul. Jaký byl průběh ročníku?
Od začátku jsme si říkaly, že nesmíme žádného soupeře podcenit. Dařilo se nám v průběhu sezóny a my jsme věděly, jak silná je naše motivace vyhrát titul znovu. I když ostatní týmy měly volno, my jsme měly naplánované zápasy, a tak jsme zůstaly neustále v tempu. To nám velmi pomohlo.
Jak se slaví titul na univerzitě?
Nijak zvlášť jsme neslavily, jelikož jsme před sebou měli čtyřhodinovou cestu autobusem a týden po tom, nás čekal další zápas, a to už v play-off NCAA.
V týmu s tebou letos nastupovala i další Češka, Noemi Nebaurová. Bylo fajn nezapomenout češtinu?
Jo, bylo to super, Noemi letos promuje, takže od příštího roku tam budu jediná Češka. Bylo skvělé mít tu možnost si spolu občas popovídat v češtině, ale většinu času, hlavně pokud jsme byly mezi dalšími spoluhráčkami, jsme spolu mluvily anglicky. Řekla bych, že díky Noemi a hovorech s rodiči jsem ještě trochu schopná mluvit česky (smích).
Jak dlouho ještě budeš hrát za nynější tým na univerzitě?
Ještě mi zbývají dva roky studia na dokončení bakaláře a potom rok na dokončení magistra, takže v týmu budu ještě tři následující sezony.
Co je tvým cílem v Americe?
Určitě vyhrát národní univerzitní ligu (NCAA).
Plánuješ zůstat v USA nebo se jednou chceš vrátit do Čech? Nebo se to bude odvíjet od tvé hokejové kariéry?
Co se týká hokejové kariéry, tak záleží na podmínkách, které získám po vysoké škole, buď v USA nebo v Evropě. Potom bych chtěla buď trénovat na univerzitě, nebo učit na střední škole. Do Čech bych se určitě ráda vracela, ale budoucnost je zatím ve hvězdách.
Nemůžu se zastavit u téma reprezentace. Koukal jsem a v mládežnických reprezentacích si vždy nastupovala a byla úspěšná. Zvrtl se přechod k ženám s příchodem trenéra Paciny?
K tomuto tématu bych se už nechtěla vyjadřovat. Považuji to za uzavřenou kapitolu a nechci se k tomu vracet.
Naučila tě Amerika „mít svůj názor“? Dokážu si představit, že mnoho holek zde v Čechách by sklopilo uši, něco si myslely, ale pořád měly na paměti, že když nebudou „poslouchat“ nebudou hrát.
Myslím si, že jsem svůj názor měla vždycky a nebála jsem se ho říct. Rozdíl je v tom, že Amerika mě naučila větší upřímnosti a na rozdíl od Čech, zde ode mě chtějí, abych svůj názor vyjadřovala.
Nyní povede tým žen nová trenérka, navíc slavná kanadská hráčka, Carla MacLeodová, těšíš se, že začnete od nuly a ty se do reprezentace podíváš?
Určitě se těším, co se stane, co změna přinese.
Jezdíš ještě do Vlašimi, máš zde rodinu? Sleduješ po očku vlašimský hokej?
Vlašim je můj domov, kam se pokaždé vracím z Ameriky. Trávím tam skoro celé léto a Vánoce. Mám tam pořád hodně skvělých kamarádů a celou svou rodinu. K vlašimskému hokeji se vážou mé vzpomínky a mám ho ráda.
Obvyklá, ale velmi důležitá otázka nakonec zní, co bys poradila začínajícím hokejistkám, ale i malým hokejistům?
Ať si jdou za svým snem i přesto, že někteří lidé jim to budou vymlouvat a házet klacky pod nohy.
Děkuji za rozhovor
